Možná jste už slyšeli o klaustrofobii, strachu z uzavřených prostor, nebo o arachnofobii, tedy strachu z pavouků. Ale věděli jste, že existuje i fobie z velkých objektů? Říká se jí megalofobie a pro lidi, kteří jí trpí, to není jen zvláštnost nebo „divná obava“. Je to reálný, velmi intenzivní strach, který může zásadně ovlivnit jejich každodenní život.
Megalofobie je úzkostná porucha, při které člověk pociťuje silný strach či úzkost při pohledu na velmi velké předměty, budovy nebo přírodní útvary. Představte si, že stojíte u paty obrovského mrakodrapu, nebo se díváte na přehradu, jejíž betonová stěna se tyčí desítky metrů nad vámi. Většina lidí možná pocítí respekt nebo úžas. Člověk s megalofobií ale může zažít panický záchvat – bušení srdce, třes, pocit, že se dusí nebo že musí okamžitě utéct.
Velké věci nejsou jen mrakodrapy. Megalofobie může mít mnoho spouštěčů:
Zajímavé je, že u každého se tato fobie projevuje trochu jinak. Někdo má problém jen s konkrétním typem velkého objektu (např. velké budovy nebo dopravní prostředky), jiného rozhodí už jen pomyšlení na jakoukoli monumentální věc.
Megalofobie není jen o nepříjemném pocitu. Je to úzkostná reakce, která může být velmi silná. Mezi nejčastější příznaky patří:
Někdy se přidá i noční můra – lidé s megalofobií popisují, že se jim zdají sny o obřích stavbách, vlnách nebo zvířatech, které je pronásledují. I samotná představa, třeba při sledování dokumentu o oceánu, může spustit úzkost.
Přesná příčina není známa. U fobií se často uvažuje o kombinaci vrozené citlivosti, naučeného chování a traumatických zážitků.
Někdo mohl jako dítě zažít děsivý moment – třeba se ztratil v davu u obří sochy nebo spadl do vody vedle obrovské lodě. Jindy se fobie vyvine nenápadně, bez konkrétního spouštěče. Lidský mozek je složitý a někdy si prostě vybere „objekt“, který začne spojovat s nebezpečím, i když žádné reálně nehrozí.
S megalofobií se naštěstí dá pracovat. Stejně jako u jiných fobií pomáhá psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální přístup. Ten se zaměřuje na postupné vystavování obavám v bezpečném prostředí. Člověk se učí regulovat úzkost, měnit myšlenkové vzorce a získávat nad situací větší kontrolu.
Někdy se využívá i expozice ve virtuální realitě – pacient má na očích brýle a postupně se ocitá ve scénách s velkými objekty. Díky tomu si zvyká, že se mu nic nestane, a mozek se pomalu odnaučí reagovat panikou.
Kromě terapie pomáhají i relaxační techniky, meditace, dechová cvičení nebo jóga. V těžších případech může lékař doporučit i léky proti úzkosti, ale obvykle se kombinují s psychoterapií.
Pokud byste se v tom našli, věřte, že to není nic, za co byste se měli stydět. Fobie jsou poměrně časté a megalofobie, i když zní exoticky, má své místo mezi nimi. Každý z nás má nějaké hranice, něco, co nás zaskočí nebo vyděsí. Rozdíl je jen v intenzitě.
Důležité je vědět, že se s tím dá něco dělat. Strach z velkých věcí může být nepříjemný, ale není to celoživotní „ortel“. Čím dříve si člověk řekne o pomoc, tím snáz se dá fobie zvládnout.
Paradoxem je, že mnoho lidí s megalofobií zároveň cítí i určitou fascinaci. Velké věci přitahují pozornost – obrovské lodě, sochy nebo stavby v nás vyvolávají respekt. U některých lidí se však tento respekt překlápí do pocitu ohrožení. A právě to je podstata fobie – není to jen běžná obava, ale silná, iracionální reakce.
Možná jste i vy někdy stáli pod obrovskou katedrálou nebo přehradou a cítili jste, jak malé a zranitelné se najednou zdáte. To je úplně normální. Jen si představte, že tento pocit se znásobí do paniky – to je svět člověka s megalofobií.
Megalofobie je fascinující připomínka toho, jak mocný dokáže být lidský mozek. To, co jednomu připadá krásné a majestátní, může být pro druhého zdrojem hrůzy. Pokud máte vy sami nebo někdo ve vašem okolí podobné potíže, zkuste se na to dívat s pochopením. A hlavně – nebojte se vyhledat pomoc. Protože strach z velkých věcí nemusí být navždy velký i ve vašem životě.