Ne každý, kdo se usmívá, se skutečně cítí dobře. Někteří lidé o svých problémech mluví otevřeně, jiní své emoce dlouhodobě skrývají a snaží se působit, jako by bylo všechno v pořádku. Navenek mohou fungovat úplně běžně, uvnitř ale prožívají úzkost, smutek, vyčerpání nebo jiné trápení.
Skrývání bolesti nemusí znamenat nedostatek důvěry ani nezájem o pomoc. Často jde o způsob, jak se člověk snaží chránit sám sebe nebo své okolí. Důvodů, proč lidé své emoce potlačují, existuje hned několik.
Strach z odsouzení
Jedním z nejčastějších důvodů bývá obava z reakcí okolí. Otevřeně mluvit o bolesti znamená ukázat svou zranitelnost, a to nemusí být pro každého snadné.
Lidé, kteří se v minulosti setkali s nepochopením, kritikou nebo výsměchem, si často vytvoří přesvědčení, že je bezpečnější mlčet. Místo sdílení svých pocitů raději předstírají, že žádný problém neexistuje i když uvnitř trpí.
Snaha zvládnout všechno sami
Někteří lidé vyrůstali v prostředí, kde bylo běžné potlačovat emoce a problémy si řešit po svém. Od dětství slýchali věty jako „nebreč“, „musíš být silný“ nebo „to zvládneš sám“. Postupně si proto vytvořili přesvědčení, že požádat o pomoc znamená selhat nebo někoho zklamat.
Když se později dostanou do náročného životního období, raději své trápení skrývají a snaží se zvládnout všechno vlastními silami. Navenek mohou působit klidně a vyrovnaně, uvnitř ale často bojují s pocitem vyčerpání nebo osamělosti. Přiznat, že něco nezvládají, je pro ně mnohdy těžší než samotný problém, který právě řeší.
Nechtějí zatěžovat své blízké
Dalším častým důvodem je pocit, že by svými starostmi mohli přidělávat problémy lidem kolem sebe. Místo aby se svěřili partnerovi, rodině nebo přátelům, raději své emoce potlačují. Chtějí chránit své okolí, ale často tím ubližují hlavně sami sobě.
Špatná zkušenost z minulosti
Pokud člověk někdy našel odvahu otevřeně mluvit o svých pocitech a místo podpory se setkal s nepochopením nebo bagatelizací, může být příště mnohem opatrnější. Taková zkušenost často vede k tomu, že své emoce začne skrývat i před lidmi, kterým by jinak mohl důvěřovat.
Potřeba být tím, kdo všechno zvládne
Někteří lidé si během života vytvoří přesvědčení, že si musí poradit sami. Jsou zvyklí být oporou ostatním, řešit problémy, uklidňovat druhé a fungovat i ve chvílích, kdy sami nemají sílu. Časem se pro ně stane téměř nemožné přiznat, že právě oni pomoc potřebují.
Navenek mohou působit sebejistě a vyrovnaně, ale uvnitř se cítí úplně jinak. Když se jich někdo zeptá, jak se mají, automaticky odpoví: „Dobře.“ Ne proto, že by lhali, ale protože už ani nevědí, jak vlastně své pocity popsat.
Jak poznat, že někdo skrývá bolest?
Utajená bolest nebývá na první pohled vidět. Člověk může chodit do práce, usmívat se, starat se o rodinu a navenek působit úplně stejně jako dřív. Právě proto bývá pro okolí velmi těžké poznat, že uvnitř prožívá náročné období.
Někdy se ale objeví drobné změny. Může častěji odmítat setkání s přáteli, přestat mluvit o svých pocitech nebo se neustále zaměstnávat prací a povinnostmi. Ne proto, že by byl v pořádku, ale protože nechce zůstat sám se svými myšlenkami.
Utajená bolest se často neskrývá za slzami, ale za větami jako „to zvládnu“, „nic mi není“ nebo „to přejde“. Právě lidé, kteří působí nejvíce vyrovnaně, někdy svádějí ten nejtěžší vnitřní boj.
Jak pomoci člověku, který své trápení skrývá?
Nejdůležitější je vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém nebude mít pocit, že je souzen nebo nucen okamžitě o všem mluvit.
Někdy pomůže obyčejná věta: „Kdybys potřeboval, jsem tady.“ Stejně důležité je respektovat, pokud dotyčný zatím nechce své pocity sdílet. Důvěra se buduje postupně a každý potřebuje jiný čas.
Skrývání bolesti není řešení
Potlačované emoce většinou samy nezmizí. Naopak se mohou postupně promítat do dlouhodobého stresu, vyčerpání nebo pocitu osamělosti.
Otevřeně mluvit o tom, co člověk prožívá, není známkou slabosti. Naopak je to jeden z nejdůležitějších kroků k tomu, aby se bolest postupně začala zmenšovat. Každý si zaslouží mít vedle sebe někoho, před kým nemusí předstírat, že je všechno v pořádku.
